Tektity a vulkanická skla patří mezi nejzajímavější přírodní materiály, které vznikají za extrémních podmínek. Jejich vnější podobu i vnitřní strukturu formují procesy, při nichž se horniny během krátkého okamžiku roztaví a následně prudce ztuhnou. V jednom případě se tak děje pod vlivem ničivých dopadů meteoritů, v druhém působením sopečných erupcí a magmatické aktivity. Jak ale mohly tyto dva typy přírodních skel vzniknout za podobných podmínek, a přesto se lišit v mnoha zásadních ohledech?
Co je to vlastně tektit?
Tektity jsou přírodní skla, která vznikají při dopadu kosmického tělesa na zemský povrch. Při nárazu se během velmi krátké doby uvolní obrovské množství energie, která roztaví část hornin v místě dopadu. Roztavené horniny jsou vymrštěny výše do atmosféry, kde se za letu formují do kapkovitých nebo aerodynamických tvarů. Po dopadu na zem se jejich povrch v průběhu milionů let dále mění působením chemického zvětrávání, půdních procesů, vody a mechanické eroze.
Pádová pole a zástupci tektitů
Tektity nejsou roztroušeny po celé planetě náhodně – jejich výskyt je omezen na specifická pádová pole, která přímo souvisejí s obřími impakty meteoritů. Tato pole pokrývají rozlehlé oblasti o rozloze tisíců až milionů čtverečních kilometrů a obsahují tektity stejného stáří a podobného chemického složení, což svědčí o jejich vzniku během jediné katastrofické události. Tradičně se rozlišují čtyři hlavní pádová pole tektitů. Tři z nich lze spojit s konkrétními impaktními krátery, zatímco u australsko-asijského pádového pole zůstává zdrojový kráter stále předmětem odborné diskuse. Vedle těchto čtyř klasických polí byly v posledních letech popsány i další, nově rozpoznané oblasti výskytu tektitů.
Centrální evropské pole
Jedním z pádových polí je středoevropské pádové pole, někdy označované jako centrální evropské pole, které se rozkládá v oblasti střední Evropy a zahrnuje především území dnešního Česka, Rakouska a Německa. Jediným typem tektitů nalezených v této oblasti jsou vltavíny, unikátní zelené tektity, které se nachází téměř výhradně v České republice.
Středoevropské pole je spojeno s kráterem Ries v Německu, který má průměr přibližně 24 kilometrů a jeho stáří je odhadováno na 14,6 milionu let. K dopadu došlo v období miocénu, kdy masivní asteroid o průměru asi 1 km narazil do zemského povrchu v oblasti dnešního Bavorska.
Vltavíny se dnes nacházejí především na území jižních Čech. Jejich průsvitná zelená barva a často výrazně skulptovaný povrch je odlišují od většiny ostatních tektitů.
Severoamerické pádové pole
Severoamerické pádové pole je spojováno s dopadem, při kterém před přibližně 35 miliony let vznikl kráter Chesapeake Bay ve Virginii. Mezi jeho nejznámější tektity patří bediasity z Texasu a vzácnější georgiánity z Georgie.
Pádové pole Pobřeží slonoviny
Tektity tohoto pole jsou známé jako ivority a nacházejí se především na území Pobřeží slonoviny. Jejich vznik je spojen s kráterem Bosumtwi v Ghaně, který vznikl přibližně před 1,07 milionu let. Ivority mají zpravidla tmavě hnědou až černou barvu a patří mezi nejméně běžné tektity.
Australsko-asijské pádové pole
Australsko-asijské pádové pole je nejrozsáhlejším známým pádovým polem tektitů. Vzniklo přibližně před 789 000 lety. Tektity spojené s touto událostí byly nalezeny na obrovském území jihovýchodní Asie, Austrálie i v hlubokomořských sedimentech Indického a západního Tichého oceánu.
Patří sem například indočínity, filipínity, bilitonity a australity. Přesná poloha zdrojového kráteru není dosud všeobecně přijata. Významná část současného výzkumu jej klade do oblasti Bolaven Plateau v jižním Laosu, kde mohl být kráter později překryt mladšími lávovými proudy; tato interpretace však zůstává předmětem odborné diskuse.
Australsko-asijské tektity jsou mimořádně rozmanité. Vedle běžných „splash-form“ tvarů se zde vyskytují také vrstvené tektity typu Muong Nong a v Austrálii i výrazně ablatované formy. Tyto názvy popisují morfologii tektitů a neměly by se zaměňovat s geografickými názvy podle místa nálezu.
Tektity australsko-asijského pádového pole podle oblasti nálezu
V jednotlivých částech pádového pole se používají tradiční geografická označení. Nejde o samostatné druhy, ale o názvy odvozené především od místa nálezu.
- Indočínity – tektity z pevninské jihovýchodní Asie, zejména z Vietnamu, Laosu, Kambodže, Thajska a jižní Číny. Obvykle mají tmavě hnědou až černou barvu. V literatuře se pro některé thajské nálezy používá také označení thailandity.
- Filipinity – tektity z Filipín; pro některé filipínské tektity se používá také tradiční označení rizality.
- Bilitonity – tektity z ostrova Belitung v Indonésii (dříve Billiton). Místně jsou známé také pod názvem Batu Satam.
- Australity – tektity z Austrálie. Mezi nimi se vyskytují kapkovité, čočkovité, diskovité i další tvary; některé exempláře nesou výrazné stopy sekundární ablace během letu atmosférou.
Ostrov Belitung, Indonésie
Guangdong, Čína
Luzon, Filipíny
Austrálie
Nově rozpoznaná pádová pole
Vedle čtyř klasických pádových polí byla v posledních letech popsána také další samostatná pádová pole tektitů. Patří mezi ně například belizeity ze Střední Ameriky a nově také geraisity z Brazílie.
Belizeity jsou tektity nalezené v Belize. Jejich vznik je spojován s impaktem, při kterém přibližně před 804 000 lety vznikl kráter Pantasma v Nikaragui.
Geraisity jsou tektity objevené v Brazílii, pojmenované podle státu Minas Gerais, kde byly nalezeny. Jejich pádové pole je v současnosti známé v délce nejméně 90 km a stáří geraisitů bylo stanoveno přibližně na 6,33 milionu let. Zdrojový impaktní kráter zatím nebyl identifikován.
Minas Gerais, Brazílie
Belize
Co je to impaktit?
Impaktit je hornina nebo jiný přírodní materiál, který vznikl nebo byl výrazně přeměněn při dopadu kosmického tělesa. Extrémní tlak a teplota při impaktu mohou původní horniny rozdrtit, deformovat nebo částečně či úplně roztavit. Mezi impaktity proto patří různé impaktní brekcie, roztavené horniny i přírodní impaktní skla.
Do této široké skupiny patří také tektity. Tektity jsou zvláštním typem impaktního skla, které bylo při impaktu vymrštěno od místa dopadu a rozptýleno na rozsáhlém území. Platí tedy, že každý tektit je impaktitem, ale ne každý impaktit je tektitem.
Mezi nejznámější impaktní skla patří libyjské pouštní sklo, známé svou průhlednou žlutou až žlutozelenou barvou, dále irgizity z oblasti kráteru Zhamanshin v Kazachstánu, sklo z kráteru Lonar v Indii a Darwinovo sklo, které se nachází v Tasmánii v oblasti kráteru Darwin.
Poušť na hranicích Egypta a Libye
Oblast kráteru Zhamanshin, Kazachstán
Oblast kráteru Lonar, Indie
Oblast kráteru Darwin, Tasmánie
Co je to vulkanické sklo?
Vulkanické sklo vzniká při sopečné činnosti, když se láva nebo magma ochladí natolik rychle, že se nestačí vytvořit běžná krystalická struktura. Nejznámějším příkladem je obsidián, který má nejčastěji černou až tmavě šedou barvu a díky svému ostrému lomu byl od pravěku využíván k výrobě nástrojů a zbraní. Mezi další vulkanická skla patří například pemza, která je naopak typická svou výrazně pórovitou strukturou.
Na rozdíl od tektitů, které vznikají při impaktech kosmických těles, jsou vulkanická skla spojena se sopečnou a magmatickou činností Země. Jejich chemické složení, struktura i obsah vody se mohou výrazně lišit podle složení magmatu, množství plynů a podmínek ochlazování. Obecně však obsahují více vody než tektity.
Východní Karpaty, Slovensko
Valle del Cauca, Kolumbie
Číná
Jižní Sumatra, Indonésie
Shrnutí rozdílů mezi tektity a vulkanickým sklem
Autor: Terezie Laubrová
Tento článek je chráněn autorským právem podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Jakékoli kopírování, šíření nebo jiné využití obsahu bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno. Porušení autorských práv může být trestáno podle občanskoprávních i trestněprávních předpisů, včetně náhrady škody a sankcí dle § 270 trestního zákoníku.
Upozornění: Fotky jsou pouze ilustrační