Články o tektitech a vulkanických sklech

Autor: Tomáš Peltrám

 

Při výběru vltavínu můžete zohlednit celou řadu vlastností. Základem však je, aby vás konkrétní kus na první pohled zaujal. Každý vltavín je originál a často právě první dojem rozhodne o tom, který se vám bude líbit nejvíce a ze kterého budete mít radost i poté, co jej budete držet v ruce. Pokud vám ale při výběru nestačí pouze vlastní pocit, můžete postupovat trochu systematičtěji. Mezi hlavní vlastnosti, podle kterých lze vltavíny vybírat a hodnotit, patří tvar, skulptace, barva, lokalita, stav a velikost.

Tvar

Mezi nejvíce žádané a ceněné vltavíny patří tzv. celotvary, například kapky, disky, koule, piškoty nebo činky. Dokonale zachovalé celotvary jsou však velmi vzácné, a proto mohou dosahovat vysokých cen. Zajímavou volbou mohou být také částečně zachované celotvary. Sběratelé někdy vyhledávají i neobvyklé tvary, které něco připomínají. Může jít například o srdce, anděla, zvíře, písmeno nebo jiný známý předmět. Fantazii se v tomto případě meze nekladou.

Ceněné mohou být také různé přírodní deformace, jako například rotované nebo ohlé vltavíny. Takové kusy mohou být díky svému neobvyklému vzhledu velmi zajímavým přírůstkem do sbírky.

Struktura neboli skulptace

Atraktivní struktura povrchu, odborně označovaná jako skulptace, dělá z vltavínů naprostý unikát mezi tektity. Skulptace vltavínů vznikala především dlouhodobou chemickou korozí jejich povrchu během uložení v sedimentech. Na povrch vltavínů dlouhodobě působily půdní a podzemní vody obsahující organické kyseliny, zejména huminové kyseliny a fulvokyseliny, které přispívaly k postupnému naleptávání skla a vzniku typické skulptace. V průběhu milionů let tak vznikaly charakteristické rýhy, důlky, prohlubně, žlábky a další členité povrchové útvary.

Každý vltavín má díky tomu svou vlastní jedinečnou strukturu. Prakticky nenajdete dva naprosto totožné kusy. Každý z nich je originálním dílem vytvořeným přírodou. Ve srovnání s ostatními tektity mají vltavíny mimořádně rozmanitou skulptaci, která se navíc může výrazně lišit podle konkrétní lokality.

Jednou z nejznámějších lokalit je Besednice – Ježkovna, odkud pocházejí vltavíny s mimořádně hlubokou a členitou skulptací připomínající ostny ježka. Právě podle obce Besednice a charakteristického „ježkovitého“ vzhledu vzniklo označení besednický ježek. Obecně platí, že čím je skulptace hlubší, členitější a atraktivnější, tím bývá vltavín ceněnější. Vltavíny z Besednice – Ježkovny proto patří mezi velmi vyhledávané a často také drahé sběratelské kusy.

Krásnou skulptaci však najdeme také u vltavínů z mnoha dalších lokalit, například z Malého Chlumu, Parízu, Nesměně, Korosek, Marouškova pole a řady dalších míst.

Barva

Vltavín je známý především svou charakteristickou zelenou barvou, která může mít mnoho různých odstínů. Setkat se můžeme se světle zelenými, trávově zelenými nebo olivově zelenými kusy. Některé vltavíny mohou mít také výrazně hnědé odstíny. Barvu ovlivňuje především chemické složení skla a obsah jednotlivých prvků.

Mezi sběrateli i šperkaři jsou velmi vyhledávané zejména světlé a dobře průsvitné vltavíny, výrazně zelené kusy nebo vltavíny s typickou klasickou zelenou barvou. Olivově zelené odstíny bývají obvykle méně žádané, vždy však záleží také na ostatních vlastnostech konkrétního kusu. Žlutohnědé až hnědé zbarvení je typické zejména pro některé moravské vltavíny, u kterých může být právě tato barva charakteristickým a sběratelsky zajímavým znakem.

Lokalita

Vltavíny lze sbírat také podle jednotlivých nalezišť. Mnoho lokalit má svůj charakteristický vzhled, a proto se sběratelé často snaží mít ve své sbírce vzorky z různých míst, aby mohli porovnávat rozdíly v barvě, tvaru i skulptaci.

Například vltavíny z Besednice – Ježkovny jsou známé mimořádně hlubokou skulptací. U vltavínů z Malého Chlumu se můžeme setkat se strukturou připomínající drobné drápky a často také s výrazným přírodním leskem. Lokalita Vrábče je známá například důlkovitou skulptací, zatímco některé vltavíny z Brusné mohou mít charakteristický světle až bělavě zvětralý povrch.

Vltavínových lokalit je velké množství a rozdílů mezi nimi ještě více. Na každém nalezišti sice můžeme pozorovat určité typické znaky, zároveň ale existuje řada výjimek. Vltavín z jedné lokality tak může svým vzhledem připomínat kus z úplně jiného naleziště. Je třeba mít na paměti, že jde o přírodní materiál, a proto nelze každému nalezišti přiřadit pouze jeden přesně definovaný vzhled.

Stav

Stav vltavínu patří mezi zásadní vlastnosti, které ovlivňují jeho hodnotu. Vltavíny vznikly přibližně před 14,8 miliony let a od té doby na ně působila celá řada přírodních procesů i činnost člověka. Vltavín mohl být poškozen již pod povrchem například tlakem a pohybem sedimentů nebo růstem kořenů. V novější době pak může dojít k poškození při zemědělské činnosti, těžbě nebo samotném vyzvedávání vltavínu ze země.

A jak takové poškození poznat?

Vltavín je přírodní sklo, takže při odlomení části materiálu vzniká hladká a lesklá lomová plocha. Mezi sběrateli se pro takové poškození používá také slangové označení „prasátko“. Větší poškození by měl prodejce vždy uvádět. Obvykle se měří podle nejdelšího rozměru odlomené plošky.

Za velmi malé poškození lze považovat mikrooděrky nebo drobná poškození přibližně do 1 mm. Takové nedostatky mají na hodnotu vltavínu zpravidla nejmenší vliv a u přírodních kusů jsou poměrně běžné. Poškození kolem 2–3 mm je již pouhým okem dobře viditelné a mělo by být zohledněno v ceně. Přesto může být takový vltavín stále vhodný i do kvalitní sbírky, zejména pokud má atraktivní tvar, barvu nebo skulptaci.

Poškození o velikosti přibližně 3–5 mm už představuje výraznější vadu a cena takového kusu by tomu měla odpovídat. Při poškození nad 5 mm jde zpravidla o poměrně výrazný defekt. Takto poškozené vltavíny se často využívají například při výrobě šperků, kde lze poškozené místo vhodným zasazením částečně nebo úplně zakrýt.

Každý seriózní prodejce by měl u sběratelských vltavínů jejich stav pravdivě uvádět a případná významnější poškození neskrývat.

Velikost

Velikost je dalším faktorem, který může výrazně ovlivnit hodnotu vltavínu. Zde však vzniká častý omyl – větší automaticky neznamená cennější. Obecně jsou vltavíny nad 20 gramů méně běžné a s rostoucí hmotností jejich četnost postupně klesá. Vltavíny nad 50 gramů jsou již poměrně vzácné a kusy přesahující 80 gramů lze považovat za skutečně výjimečné.

Samotná velikost však nestačí. Aby byl velký vltavín zároveň mimořádně hodnotným sběratelským kusem, musí se jeho velikost spojit také s dalšími vlastnostmi popsanými výše. Vltavín o hmotnosti 20 gramů s nevýrazným tvarem, horší skulptací nebo větším poškozením tak může mít nižší hodnotu než dokonale zachovalý desetigramový vltavín s krásným tvarem, barvou a hlubokou skulptací.

Na co si dát při nákupu vltavínu pozor?

Na závěr je důležité dodat, že vltavíny byste měli vždy nakupovat od ověřených a důvěryhodných prodejců. Vyhýbejte se podezřele levným nabídkám, anonymním prodejcům a nedůvěryhodným internetovým tržištím. Padělky vltavínů se vyrábějí například z obyčejného zeleného skla, které může být následně tvarováno tak, aby na první pohled připomínalo přírodní vltavín.

Při výběru proto nesledujte pouze cenu. Důležitý je také původ kamene, kvalitní fotografie, pravdivě uvedený stav a důvěryhodnost samotného prodejce.

Autor: Tomáš Peltrám

Tento článek je chráněn autorským právem podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Jakékoli kopírování, šíření nebo jiné využití obsahu bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno. Porušení autorských práv může být trestáno podle občanskoprávních i trestněprávních předpisů, včetně náhrady škody a sankcí dle § 270 trestního zákoníku.

Tektity a vulkanická skla patří mezi nejzajímavější přírodní materiály, které vznikají za extrémních podmínek. Jejich vnější podobu i vnitřní strukturu formují procesy, při nichž se horniny během krátkého okamžiku roztaví a následně prudce ztuhnou. V jednom případě se tak děje pod vlivem ničivých dopadů meteoritů, v druhém působením sopečných erupcí a magmatické aktivity. Jak ale mohly tyto dva typy přírodních skel vzniknout za podobných podmínek, a přesto se lišit v mnoha zásadních ohledech?

Co je to vlastně tektit?

Tektity jsou přírodní skla, která vznikají při dopadu kosmického tělesa na zemský povrch. Při nárazu se během velmi krátké doby uvolní obrovské množství energie, která roztaví část hornin v místě dopadu. Roztavené horniny jsou vymrštěny výše do atmosféry, kde se za letu formují do kapkovitých nebo aerodynamických tvarů. Po dopadu na zem se jejich povrch v průběhu milionů let dále mění působením chemického zvětrávání, půdních procesů, vody a mechanické eroze.

Pádová pole a zástupci tektitů

Tektity nejsou roztroušeny po celé planetě náhodně – jejich výskyt je omezen na specifická pádová pole, která přímo souvisejí s obřími impakty meteoritů. Tato pole pokrývají rozlehlé oblasti o rozloze tisíců až milionů čtverečních kilometrů a obsahují tektity stejného stáří a podobného chemického složení, což svědčí o jejich vzniku během jediné katastrofické události. Tradičně se rozlišují čtyři hlavní pádová pole tektitů. Tři z nich lze spojit s konkrétními impaktními krátery, zatímco u australsko-asijského pádového pole zůstává zdrojový kráter stále předmětem odborné diskuse. Vedle těchto čtyř klasických polí byly v posledních letech popsány i další, nově rozpoznané oblasti výskytu tektitů.

Centrální evropské pole

Jedním z pádových polí je středoevropské pádové pole, někdy označované jako centrální evropské pole, které se rozkládá v oblasti střední Evropy a zahrnuje především území dnešního Česka, Rakouska a Německa. Jediným typem tektitů nalezených v této oblasti jsou vltavíny, unikátní zelené tektity, které se nachází téměř výhradně v České republice.

Středoevropské pole je spojeno s kráterem Ries v Německu, který má průměr přibližně 24 kilometrů a jeho stáří je odhadováno na 14,6 milionu let. K dopadu došlo v období miocénu, kdy masivní asteroid o průměru asi 1 km narazil do zemského povrchu v oblasti dnešního Bavorska.

Vltavíny se dnes nacházejí především na území jižních Čech. Jejich průsvitná zelená barva a často výrazně skulptovaný povrch je odlišují od většiny ostatních tektitů.

Severoamerické pádové pole

Severoamerické pádové pole je spojováno s dopadem, při kterém před přibližně 35 miliony let vznikl kráter Chesapeake Bay ve Virginii. Mezi jeho nejznámější tektity patří bediasity z Texasu a vzácnější georgiánity z Georgie.

Pádové pole Pobřeží slonoviny

Tektity tohoto pole jsou známé jako ivority a nacházejí se především na území Pobřeží slonoviny. Jejich vznik je spojen s kráterem Bosumtwi v Ghaně, který vznikl přibližně před 1,07 milionu let. Ivority mají zpravidla tmavě hnědou až černou barvu a patří mezi nejméně běžné tektity.

Australsko-asijské pádové pole

Australsko-asijské pádové pole je nejrozsáhlejším známým pádovým polem tektitů. Vzniklo přibližně před 789 000 lety. Tektity spojené s touto událostí byly nalezeny na obrovském území jihovýchodní Asie, Austrálie i v hlubokomořských sedimentech Indického a západního Tichého oceánu.

Patří sem například indočínity, filipínity, bilitonity a australity. Přesná poloha zdrojového kráteru není dosud všeobecně přijata. Významná část současného výzkumu jej klade do oblasti Bolaven Plateau v jižním Laosu, kde mohl být kráter později překryt mladšími lávovými proudy; tato interpretace však zůstává předmětem odborné diskuse.

Australsko-asijské tektity jsou mimořádně rozmanité. Vedle běžných „splash-form“ tvarů se zde vyskytují také vrstvené tektity typu Muong Nong a v Austrálii i výrazně ablatované formy. Tyto názvy popisují morfologii tektitů a neměly by se zaměňovat s geografickými názvy podle místa nálezu.

Tektity australsko-asijského pádového pole podle oblasti nálezu

V jednotlivých částech pádového pole se používají tradiční geografická označení. Nejde o samostatné druhy, ale o názvy odvozené především od místa nálezu.

• Indočínity – tektity z pevninské jihovýchodní Asie, zejména z Vietnamu, Laosu, Kambodže, Thajska a jižní Číny. Obvykle mají tmavě hnědou až černou barvu. V literatuře se pro některé thajské nálezy používá také označení thailandity.
• Filipinity – tektity z Filipín; pro některé filipínské tektity se používá také tradiční označení rizality.
• Bilitonity – tektity z ostrova Belitung v Indonésii (dříve Billiton). Místně jsou známé také pod názvem Batu Satam.
• Australity – tektity z Austrálie. Mezi nimi se vyskytují kapkovité, čočkovité, diskovité i další tvary; některé exempláře nesou výrazné stopy sekundární ablace během letu atmosférou.

Bilitonit
Ostrov Belitung, Indonésie

Indočínit
Guangdong, Čína

Filipínit
Luzon, Filipíny

Australit
Austrálie

Nově rozpoznaná pádová pole

Vedle čtyř klasických pádových polí byla v posledních letech popsána také další samostatná pádová pole tektitů. Patří mezi ně například belizeity ze Střední Ameriky a nově také geraisity z Brazílie.

Belizeity jsou tektity nalezené v Belize. Jejich vznik je spojován s impaktem, při kterém přibližně před 804 000 lety vznikl kráter Pantasma v Nikaragui.

Geraisity jsou tektity objevené v Brazílii, pojmenované podle státu Minas Gerais, kde byly nalezeny. Jejich pádové pole je v současnosti známé v délce nejméně 90 km a stáří geraisitů bylo stanoveno přibližně na 6,33 milionu let. Zdrojový impaktní kráter zatím nebyl identifikován.

Geraisit
Minas Gerais, Brazílie

Belizeit
Belize

Co je to impaktit?

Impaktit je hornina nebo jiný přírodní materiál, který vznikl nebo byl výrazně přeměněn při dopadu kosmického tělesa. Extrémní tlak a teplota při impaktu mohou původní horniny rozdrtit, deformovat nebo částečně či úplně roztavit. Mezi impaktity proto patří různé impaktní brekcie, roztavené horniny i přírodní impaktní skla.

Do této široké skupiny patří také tektity. Tektity jsou zvláštním typem impaktního skla, které bylo při impaktu vymrštěno od místa dopadu a rozptýleno na rozsáhlém území. Platí tedy, že každý tektit je impaktitem, ale ne každý impaktit je tektitem.

Mezi nejznámější impaktní skla patří libyjské pouštní sklo, známé svou průhlednou žlutou až žlutozelenou barvou, dále irgizity z oblasti kráteru Zhamanshin v Kazachstánu, sklo z kráteru Lonar v Indii a Darwinovo sklo, které se nachází v Tasmánii v oblasti kráteru Darwin.

Libyjské pouštní sklo
Poušť na hranicích Egypta a Libye

Irgizit
Oblast kráteru Zhamanshin, Kazachstán

Lonar glass
Oblast kráteru Lonar, Indie

Darwinovo sklo
Oblast kráteru Darwin, Tasmánie

Co je to vulkanické sklo?

Vulkanické sklo vzniká při sopečné činnosti, když se láva nebo magma ochladí natolik rychle, že se nestačí vytvořit běžná krystalická struktura. Nejznámějším příkladem je obsidián, který má nejčastěji černou až tmavě šedou barvu a díky svému ostrému lomu byl od pravěku využíván k výrobě nástrojů a zbraní. Mezi další vulkanická skla patří například pemza, která je naopak typická svou výrazně pórovitou strukturou.

Na rozdíl od tektitů, které vznikají při impaktech kosmických těles, jsou vulkanická skla spojena se sopečnou a magmatickou činností Země. Jejich chemické složení, struktura i obsah vody se mohou výrazně lišit podle složení magmatu, množství plynů a podmínek ochlazování. Obecně však obsahují více vody než tektity.

Slovenský obsidián
Východní Karpaty, Slovensko

Kolumbianit
Valle del Cauca, Kolumbie

Obsidián Guangdong
Číná

Obsidián Jambi
Jižní Sumatra, Indonésie

Shrnutí rozdílů mezi tektity a vulkanickým sklem

Vlastnost

Tektity

Vulkanická skla

Původ

Impaktní události (dopady meteoritů)

Sopečná a magmatická činnost

Vznik skla

Extrémně rychlé zahřátí a roztavení horniny při impaktu, následované rychlým ochlazením vymrštěného materiálu

Rychlé ochlazení lávy nebo magmatu, při kterém se nestačí vytvořit běžná krystalická struktura

Obsah vody

Velmi nízký (<0,02 %), téměř anhydridní

Obvykle vyšší; závisí na typu magmatu a podmínkách vzniku

Struktura

Převážně homogenní přírodní sklo; mohou obsahovat bubliny, vrstvení nebo reliktní minerální částice

Od hutného skla, např. obsidiánu, až po silně pórovité materiály, např. pemzu

Krystalizace

Převážně amorfní sklo; mohou obsahovat reliktní minerální zrna nebo lechatelierit (čistý SiO₂)

Může být téměř zcela sklovité nebo obsahovat drobné krystaly a mikrolity

Výskyt

Ve specifických pádových polích spojených s impaktními událostmi

Ve vulkanických oblastech po celém světě

Autor: Terezie Laubrová

Tento článek je chráněn autorským právem podle zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Jakékoli kopírování, šíření nebo jiné využití obsahu bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázáno. Porušení autorských práv může být trestáno podle občanskoprávních i trestněprávních předpisů, včetně náhrady škody a sankcí dle § 270 trestního zákoníku.

Zde ke koupi

Milan Trnka

Úvod

Během posledních doby se na trhu objevily drobné kousky obsidiánů s atypickou povrchovou skulptací nalezené v Zemplínské oblasti východního Slovenska (Západní Karpaty). Jejich přesná lokalita není ale veřejnosti známa. Vzhled těchto obsidiánů vyvolal bouřlivou debatu o tom, zda jejich povrch je výtvorem přírody či byl vytvořen rukou člověka. Tento příspěvek, přestože je založen na výsledcích dosud neukončeného výzkumu, jednoznačně ukazuje na přírodní původ skulptace a specifické podmínky při jejím formování. 

Charakteristika skulptovaných obsidiánů a jejich prostředí

Skulptované obsidiány tvarově připomínají nodule známé pod označením marekanity nebo apačské slzy. Tvar nodulí je nejčastěji zaoblený, plošší tvary mívají zřetelnou obvodovou hranu. Vzácněji se objevují kusy připomínající kapky nebo dokonce činky. Nejde ale o kusy formované z taveniny za letu v atmosféře jako v případě tektitů, neboť jejich šmouhovitá struktura probíhá obvykle napříč k jejich protažení. Mimořádným rysem těchto nodulí je jejich polygonální skulptace, tvořená sítí hlubších žlábků, které povrch rozdělují na polygonálně omezené segmenty (obr. 1). Některé obsidiány bývají dobře průsvitné, jiné jen slabě na hranách prosvítající.

Obsidiánové nodule se vyskytují jako jádra uzavřená ve šmouhách bělavé hmoty v hrubě zrnitém pískovci (obr. 2). Bělavá hmota bývá k povrchu obsidiánů pevně přichycena. Při mikroskopickém pozorování lze v ní rozlišit dvě zóny. Přímo k povrchu skla obsidiánů přiléhá ostře omezená, 0,1 – 0,3 mm mocná zóna s jehličkovitou stavbou a kolmým uspořádáním jehlic k povrchu obsidiánu a za ní je jemně krystalická hmota bez patrného uspořádání (obr. 3). Rentgenografická analýza ukázala, že bělavá hmota je tvořena především alunitem, sanidinem a analcimem.  K proniknutí obsidiánu do pískovce a jeho následné alteraci mohlo nejspíše dojít podél tektonických poruch. Na trhu nabízené obsidiány jsou ale již očištěné nodule bez produktů alterace. 

Chemické složení obsidiánu a produktů jeho alterace

Analýzy obsidiánů, vynesené v klasifikačních diagramech pro vulkanické horniny (například IUGS chemická klasifikace – Le Bas et al. 1986) ukazují, že jde o obsidiány vápenato-alkalické řady ryolitového složení s převahou K2O a nad Na2O. Tomu odpovídá i obsah vody, který bývá u podobných skel nižší než 1 %. Více průsvitné obsidiány mívají relativně nízký obsah oxidů Fe, který se u analyzovaných obsidiánů v součtu pohybuje kolem 1 hm. %. Chemismus skulptovaných obsidiánů je ve shodě s dříve publikovanými analýzami obsidiánů Zemplínské oblasti (například Kohút et al. 2021). 

Obsidiánové sklo při kontaktu s bělavou hmotou je proti vnitřní části nodule výrazně ochuzeno o Na, méně o Ca a Fe, na druhé straně je ale nabohaceno o S a H2O. Bělavá hmota obklopující obsidiánové nodule má již značný obsah síry (až 2 wt. %). Rozdíly v chemismu mezi sklovitým obsidiánem a alterovanými zónami ukazují na redistribuci prvků, zejména draslíku. 

Obr. 1 – Obsidiány s různým charakterem polygonální skulptace

Obr. 2 –Pískovec s polohami bělavé hmoty uzavírající obsidiánové nodule (vrtné jádro)

Vznik polygonální skulptace obsidiánů

Charakter polygonální skulptace obsidiánů svou geometrií i v detailech odpovídá dobře známým důsledkům jevu nazývaného jako tenzní korozní praskání (v angličtině stress corrosion cracking). Dochází k němu v různých materiálech (kovy, sklo, keramika, polymery) vlivem kombinovaného působení statického tahového napětí a chemického prostředí. Na počátku korozního praskání se v napnutém materiálu vytvářejí při interakci s okolím drobné trhlinky, které se, pokud intenzita napětí převyšuje pevnost materiálu, zvětšují. Směr růstu trhlinek není nahodilý, rostou tak, aby se maximálně snížilo napětí v materiálu. Protože tahové napětí se u tělísek obsidiánů a tektitů projevuje v různě mocné povrchové vrstvě, je orientace prasklinek obvykle zhruba kolmá k povrchu. 

Obr. 3 – Detail žlábků skulptace na povrchu obsidiánu vyplněných produkty jeho alterace 

Při společném působení koroze a napětí se síť trhlinek rozvíjí a současně se i trhlinky prohlubují a rozšiřují (obr. 4). Tahová napětí se koncentrují ve špičce trhlin a korodující roztoky (v přírodním prostředí voda s příměsí rozpuštěných látek) v tomto místě napadají materiál nejintenzivněji. Napjatý materiál se rozpouští a při vazbě s vodíkem křehne (hydrogen embrittlement). Podél rozvíjejících trhlin vznikají hluboké, ostře zařízlé žlábky, které na povrchu postupně vytvoří propojenou síť a tím povrch rozdělí na samostatné vystupující polygony.

Korozní praskání v umělých materiálech s napětím je známým a rozšířeným jevem, u přírodních skel však bylo popsáno jen v několika málo případech. U tektitů byl vliv pnutí na vznik a uspořádáni skulptace popsán Trnkou (1988). Obecně lze však říct, že polygonální skulptace související s korozním praskáním se i v přírodě vyskytuje poměrně běžně, i když obvykle v méně výrazných formách. 

Obr. 4 - Schéma korozního praskání napětím na povrchu železa

Závěr

Dosavadní studium prokázalo, že obsidiánové nodule tvoří sklo ryolitového složení. Jejich polygonální skulptace vykazuje evidentní geometrické rysy korozního praskání vlivem napětí, v jehož důsledku došlo k selektivní přeměně skla podél prasklin. Při alteraci skla obsidiánu vzniká bělavá, zonálně uspořádaná hmota tvořená hlavně alunitem, sanidinem a analcimem. Společný výskyt těchto minerálů v alterovaných produktech ukazuje, že k přeměně skla a vzniku skulptace došlo působením postvulkanické hydrotermální sírou bohaté fluidní fáze při teplotách 150–300 C. 

Literatura

Kohút M., Westgate J. A., Pearce N. J. G., Bačo P. (2021): The Carpathian obsidians – Contribution to their FT dating and provenance (Zemplín, Slovakia).- Journal of Archaeological Science: Reports, 37, 102861, 14 p.

Le Bas, M.J., Le Maitre, R.W., Streckeisen, A. and Zanettin, B. (1986): A Chemical Classification of Volcanic Rocks Based on the Total Alkali-Silica Diagram. - Journal of Petrology, 27, 3, 745-750. 

Trnka M. (1988): Notes on the origin of moldavite sculpture. - 2nd International Conference on Natural Glasses, Prague 1987 (Konta J. eds.), 261-266.

Zde ke koupi